www.czechpatriots.com

Československé vojenské jednotky v SSSR (1942-1945)
Český a slovenský legion v SSSR (1939-1942)
autor V. V. Marina, přeložil a doplnil Michal Gelbič


Po obsazení Československa hitlerovským Německem v březnu 1939 stovky jedinců opustili svou vlast, aby se za jejími hranicemi zapojili do boje proti okupantům. Jedna z cest vedla přes Polsko, kde se v Krakově od 30. dubna formovala, tehdy ještě ilegálně, Čs. vojenská skupina. Nepřátelský postoj polské vlády nicméně celou situaci komplikoval, a tak většina z běženců zvolila možnost vycestovat do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie (později 1. čs. divize). Teprve napadení Polska Německem umožnilo čs. dobrovolníkům získat oficiální statut vojenské jednotky nazvané Český a Slovenský legion. Do bojů legionáři zasáhli v polovině září u Tarnopole a osady Hluboczek Wielki, kde se jim údajně podařilo sestřelit nepřátelský JU 88. Hroutící se polská obrana a s ní související hrozba zajetí legionu Němci si vyžádala rozhodnutí podplukovníka Svobody postupovat jihovýchodním směrem s cílem překročit rumunské hranice. Následující vývoj však donutil velitele vyhledat "azyl" na východě, v Sovětském Svazu.

Postupující Rudá armáda, která v návaznosti na tajnou doložku k sovětsko-německému paktu Ribbentrop-Molotov zahájila okupaci východního Polska, dne 18.09. zajala u osady Rakowiec větší část legionu a následně jeho příslušníky vyexpedovala na sovětské území. Čs. legionáře tak čeká téměř tříleté období nejistoty v sovětských internačních táborech. Podívejme se, jak tuto skutečnost zachycují sovětské archivní dokumenty 1.

1939

Již 18.09. československý velvyslanec v Moskvě Firlinger 2 požádal o neodkladnou schůzku vedoucího centrálně-evropského oddělení NKID SSSR 3 A. Aleksandrova. Předmětem schůzky byla žádost o přátelské přijetí tisícovky českých vojáků, kteří se nacházeli v oblasti Tarnopole za linií sovětských vojsk a jejich odeslání do Anglie nebo Francie 4. Intervenoval rovněž prezident Beneš u sovětského velvyslance I. M. Majského v Anglii s tím, že veškeré náklady spojené se zajištěním čs. vojáků jsou považovány za půjčku, která bude splacena po znovuobnovení republiky. Tuto pomoc měl velvyslanec Benešovi přislíbit.

Internovaný legion byl nejprve rozmístěn v Kamenci-Podolském (22.09.), dále v osadě Olchovcy (17.10.), aby nakonec 06.11. dorazil do městečka Jarmolincy Kamensko-podolské oblasti. Zde bylo zhruba 700 Čechoslováků ubytováno v budově Voenkomatu 5, kapacitně projektované pro 450 osob. Dle slov vedoucího NKVD USSR 6 Zvereva byli legionáři neoblečení, bez obuvi, neměli prádlo ani další postelové vybavení, spali na pryčnách pokrytých slámou. Z tohoto důvodu měl Zverev odeslat žádost dodat legionářům chybějící oděv. Dne 27.11. velitel Svoboda odeslal na NKID SSSR dopis, ve kterém popsal okolnosti za jakých se legion ocitl na území SSSR a také životní podmínky panující v Jarmolincích. Rovněž požádal o prádlo, oblečení, pokrývky hlavy, obuv, a také o odeslání legionu do Francie. Svobodův dopis, respektive jeho překlad dorazil do sekretariátu narkomu 7 až 05.01.1940. Soudě dle poznámek, byl dopis projednáván v CK VKP(b) 8. Na dokumentu je rovněž připsáno "p. Potěmkinovi. Domluvil jsem se v CK - odeslat do Rumunska". V prosinci na NKID dorazil další telegram s prosbou urychlit (jménem všech 700 osob) odeslání legionu bojovat za svobodu svého národa.

Dopisy velitele Svobody, stejně jako i jeho osobní setkání s vedoucím NKID Orlovem, sehrály roli v tom, že na československý legion začala soustředit pozornost sovětských úřadů. Vedoucím Ekonomického výboru při SNK SSSR 9 A. I. Mikojanovi byl odeslán dopis (podepsaný Berijou) s pokynem vydat materiál potřebný k zajištění legionářů z jarmolinského tábora. Dne 20.12. Mikojan odeslal narkomům lehkého i textilního průmyslu SSSR - S. G. Lukinovi a A. N. Kosiginovi - pokyn (v kopii na Beriju) "neprodleně vydat NKVD, na úkor jiných žadatelů, k zabezpečení internovaných důstojníků a mužstva československého legionu bývalé polské armády" 700 topících přístrojů, vaťáků, spodního prádla, kožených bot, čepic-ušanek, prostěradel a přikrývek. Internovaným byl předepsán potravinářský příděl Rudé armády. Sovětská byrokracie však pracovala velmi pomalu, proto také pracovník GUPVI, poručík státní bezpečnosti Makljarský, odeslaný na kontrolu do jarmolinckého tábora potvrdil, že do 29.12. nebylo obdrženo žádné vybavení. Teprve 20.01.1940 Makljarský telefonicky potvrdil příjem a rozdělení prádla, prostěradel, přikrývek, teplých čepic. Nicméně stále chyběla dodávka bot, pulovrů a kalhot, odeslaných z Kieva a Oděsy. V písemné zprávě z 02.02.1940 Makljarský píše: "odeslání ošacení vydělené Ekonomsovětem pro Čechy bylo natolik ohavně organizováno, že boty byly dodány teprve 31.01., pulovry 02.02. a vatové kalhoty doposud nedorazily".

Koncem prosince Soprunenko (šéf GUPVI 10 NKVD SSSR 11) spolu s komisařem GUPVI S.CH. Nechoroševem odeslali Berijovi písemnou zprávu, ve které informují "o nedostatečném zaopatření čs. legionářů". Dále doporučují, s ohledem na negativní reakce rumunského a amerického velvyslanectví ve věci přijetí internovaných Čechů, "vybudovat speciální tábor pro internované čs. důstojníky a vojáky".

1940

Počátkem ledna 1940 byla pro ubytování legionářů vyčleněna další místnost pro 135 osob, a to pionýrský klub. Zástupce narkomu vnitřních věcí SSSR V. V. Černyšev obdržel zprávu, že s ohledem na neexistenci příhodnějšího umístění lze pro Čechy vybudovat nový tábor přímo v Jarmolincích. Černyšev s tímto opatřením souhlasil a utvrdil dočasně i ochranu nového tábora v množství 23 osob. Současně však 04.01. odeslal dopis Gorlinskému (NKVD Kiev) s tím, že "mají být urychleně přijaty opatření na vyhledání odpovídajícího místa pro umístění Čechů na území Ukrajinské SSR". Důvodem jsou nepříhodné životní podmínky legionářů v dosavadním táboře.

Národnostní složení Čs. legionu k 04.01.1940
Češi Slováci Židé celkem
507 63 104 674 *
Poznámka: * 673 mužů a 1 žena.

Složení dle hodností k 04.01.1940
Důstojníci Poddůstojníci Rotmistři Posluchači Mužstvo Ostatní
137 * 141 17 25 336 17
Poznámka: * z nich dle specializace: 2 generální štáb, 59 pěchota, 33 dělostřelectvo, 19 hospodářské zabezpečení, 14 letectvo, 4 kavalérie, 4 spojaři.

Bez ohledu na přijatá opatření se situace v táboře nezměnila a tak Makljarský 04.02. dokladuje, že "životní podmínky jsou stále neuspokojivé. Pouze třetina legionářů spí na pryčnách, zatímco zbytek na podlaze. Je bezpodmínečně nutné přesídlit legionáře na území mimo USSR. Makljarký rovněž poukazuje na neexistenci pravidelného režimu, kdy se legionáři od rána do večera brouzdají po městečku, zabývají se spekulací a někteří agitují protisovětsky mezi místním obyvatelstvem. Nespokojenost a rostoucí negativní nálada jsou způsobeny špatnými životními podmínkami, nepravidelným zásobováním potravinami, zadržováním pošty, nucením legionářů rozebírat místní kostel apod. V neposlední řadě je to i nejistota s jejich dalším osudem. Atmosféra je velmi napjatá, připravují se různé formy protestu - hladovka, demonstrace".

V té době se GUPVI zabývala ještě jednou skupinou československých legionářů (zhruba 180-200 osob), která byla z důvodu pozdějšího vypravení vlaku z Krakova internována společně s hlavní skupinou Svobody a usadila se na Západní Ukrajině 12. Sám Makljarský si do svých poznámek zapsal "otázka těchto Čechů potřebuje okamžité řešení, courají se po celé Západní Ukrajině, v každé vesnici si zorganizovali vlastní kanceláře ozdobené národními vlajkami a portréty Masaryka". Makljarský doporučoval "soustředit všechny Čechy na jednom místě na Ukrajině". Na to 31.01. reagoval Černyšev, který vydal rezoluci, "prověřit tyto Čechy, jejich dokumenty a vyhotovit jejich seznam. Soustředit je na jednom místě zatím netřeba".

V únoru Soprunenko a Nechorošev odeslali Berijovi dopis, ve kterém označili životní podmínky v jarmolinckém táboře jako "absolutně neuspokojivé". Dále popsali, že legionáři "vyvíjejí nacionalistickou činnost, verbují místní obyvatele do legionu, zabývají se antiněmeckou a současně antisovětskou propagandou". V souvislosti s nedořešeným odjezdem legionářů do zahraničí, autoři dopisu žádali o souhlas s přijetím některého z opatření: 1) odeslání všech Čechů do jednoho z táborů pro válečné zajatce a jejich pracovní nasazení; 2) zabezpečení Čechů v táboře coby internovaných s méně náročným režimem, 3) umístit legionáře do izolovaného od místního obyvatelstva oranského tábora (Gorkovská oblast). Podobný dopis Berijovi odeslal i Černyšev. Berija 20.02. v reakci sdělil, že "Čechy je nutné zabezpečit lépe, než válečné zajatce, a soustředit je na jednom místě". Na druhý den byly představeny možnosti o rozmístění a zabezpečení internovaných legionářů: 1) všechny soustředit v oranském táboře s kapacitou 3000 osob, který byl původně určen pro finské válečné zajatce; 2) důstojníky rozmístit na postelích, vojáky na dvoupatrových pryčnách; 3) tábor bude zabezpečen lůžkovinami, čistým prádlem, zdravotním ošetřením; 4) stravování zajistit dle přiložených norem (tyto normy v dokumentu chybí - pozn. V. Marina); 5) internované Čechy držet pod ochranou, nicméně s možností volného pohybu mimo zónu tábora. Dne 21.03. Černyšev podepsal příkaz o organizaci speciálního tábora pro 1 000 osob na území bývalého Oranského tábora NKVD pro válečné zajatce a jeho podřízení UPVI NKVD SSSR 13. O dva dny později byli čs. legionáři odesláni z Jarmolinc do Oranek.

Dne 03.04. do oranského tábora 14 dorazilo 798 osob včetně žen a dětí Tábor byl rozmístěn v prostorách bývalého kláštera obehnaného kamennou stěnou s ostnatými dráty a strážními věžemi. Strážní rotu tvořilo 120 vojáků. Dle hlášení UPVI "první dojem legionářů byl deprimující, ale poté, co byli ubytováni v prostorných místnostech, prošli saunou, obdrželi čisté prádlo a lůžkoviny, byli dostatečně nakrmeni jejich nálada se zlepšila". Následující dny se legionáři pustili do vylepšení tábora - výstavby elektrické sítě, vodovodů, rekonstrukce silnic, vybudování medicínského centra, klubu, kina, vysazení stromů. Před štábem z mozaiky vydláždili 5ti metrový státní znak českého lva se slovenským křížem na prsou. Současně proti němu z cihel zobrazili srp s kladivem.

Legionáři zpočátku nebyli nijak omezováni ve vojenské samosprávě. Štáb legionu se totiž snažil udržet jeho bojový charakter vojenským výcvikem a disciplínou. Jelikož výcvik probíhal v českém jazyce, Sověti těžko kódovali jeho obsah. Proto v dubnu vedoucí tábora vydal nařízení, kterým byl výcvik dočasně pozastaven. V květnu byl do tábora odeslán instruktor politického oddělení UPVI Pronin, který obdržel nařízení Nechorševa "zrušit důstojnickou školu, přerušit pořadový výcvik, rozpustit štáb legionu a vzít vnitřní život tábora pod svou kontrolu". Tím byla definitivně pozastavena vojenská samospráva legionu.

V té době došlo k rozdělení legionu na 3 skupiny. První nejpočetnější skupina tzv. "francouzi" (400 osob), byla dle slov vedoucího UNKVD Gorkovské oblasti Gubina "pod vlivem nacionalistické propagandy připravena odjet do Francie a bojovat proti Německu". Druhá skupina "hvězdáři" (150-200 osob) byla označena jako proletářská, která se "přesvědčila, že Anglie a Francie vedou imperialistickou válku, její členové chtějí zůstat v SSSR a kategoricky odmítají odjet do Francie". Třetí skupina (100 lidí) byla bez názoru a vyčkávala.

Mezitím se situace v táboře komplikovala. Důvodem byly nejen spory mezi skupinou "francouzů" a "hvězdářů", ale i nesouhlas s vedením tábora, které legionářům odebralo radiopřijímače, deníky, zápisky, mapy, schémata a další dokumenty, které "mohly být použity v kontrarevolučních úmyslech". Omezeno bylo stýkání legionářů s místním obyvatelstvem. V květnovém služebním hlášení Pronin Soprunenkovi i Nechoroševovi sděloval, že "důstojníci i štáb legionu velmi negativně, až nepřátelsky vnímají jakékoliv naše politické působení, zatímco mužstvo je přijímá veskrze kladně". Postupně docházelo k organizaci volného času - hudba, procházky, sport, pouštění filmů, koupání v přírodě. V polovině června vedoucí tábora Kuněcov v dopise Něchorošovi sděluje, že byla v táboře vytvořena dvě fotbalová mužstva, hraje se volejbal a další sportovní hry.

Přesto nespokojenost, která pramenila zejména z nejistoty termínu odjezdu do Francie, u legionářů přetrvávala. První souhlas odcestovat do Francie přišel po odsouhlasení narkomem vnitřních věcí GUGB NKVD SSSR 15 do tábora v Orankách dne 03.04. Skupina 45 lidí odjela 08.04. z Oranek přes Gorkij do Moskvy a odtud do Oděsy. Vše probíhalo v tajnosti, jelikož Němci se intenzivně zajímali o osud čs. legionářů a požadovali od Sovětů diplomatickými cestami jejich vydání. Další cesta skupiny pokračovala z Oděsy parníkem "Svanetia" přes Varnu, Bospor, Istanbul, Konstantinopol, Bejrút, Marseille, a odtud vlakem do městečka Agde (jih Francie), kde se formovala čs. vojenská jednotka.

Odjezd první skupiny vyvolal u většiny legionářů euforii. Začalo se hovořit o plánovaném výjezdu další skupiny (160 osob). Německá okupace Belgie, Holandska, Lucemburska a "pochod" na Paříž další odjezdy legionářů zastavila, a to až do 26.06.

Počty a termíny odjezdů příslušníků Čs. legionu ze SSSR
odjezd 08.04.1940 26.06.1940 18.07.1940 18.02.1941 02.03.1941 11.03.1941
počet 45 Fr. 56 Fr. 75 Bv. 58 Bv. 60 Bv. 70 Bv.
odjezd 20.03.1941 29.03.1941 07.04.1941 13.04.1941 21.05.1941 cca 11x
počet 61 Bv. 60 Bv. 62 Bv. 85 Bv. 20 Bv. cca 652
Poznámka: Fr. - odjezd do Francie; Bv. - odjezd na Blízký východ.

Odjezd druhé skupiny probíhal zhruba týden po evakuaci legionu do Suzdalského tábora. Vyklizení Oranského tábora nejspíše souviselo s přípravou sovětských táborů na příjem nových internovaných, a to z Pobaltí a rumunské Besarábie, kam SSSR plánoval v létě 1940 svou další agresi 16. Z Oranek do Suzdalu dne 18.06. odjelo 686 osob. Ještě před odjezdem napsal Kuznecov Nechoroševovi "nálada mezi internovanými je sklíčená. Zejména u důstojníků, kteří každý den očekávají odjezd do Francie. Vzhledem k tomu, že celou situaci sledují z novin, jejich nálada se s blížící se kapitulací Francie zhoršuje".

Suzdalský tábor 17, kam 20.06. přijelo 683 legionářů, se nacházel na území Spassko-Jefimovského kláštera. V červenci 1940 byl v UPVI vypracován dokument s názvem "Dočasná instrukce o pořádku zaopatření internovaných vojáků a důstojníků českého legionu bývalé polské armády". Instrukce předepisovala oddělení důstojníků od mužstva, důstojníci měli spát na postelích, mužstvo na pryčnách. Ženy s dětmi měli být ubytováni odděleně a spát na postelích. V táboře byl povolený volný pohyb do večerního signálu, ubytování vně tábora bylo kategoricky zakázáno. Internovaní byli povoláváni do práce, pouze pokud souvisela s obhospodařováním tábora. Velitel a komisař tábora měli možnost povolit jednotlivým legionářům opustit tábor maximálně na 5 hodin s podmínkou návratu do večerní prověrky. Administrace tábora měla právo odnímat legionářům zakázané předměty. Legionáři byli povinni dodržovat vnitřní řád tábora a plnit veškerá nařízení administrace tábora a ochrany. Měli povolení nosit uniformu, nebyla však povolena vojenská organizace tábora. Byly zakázány karetní i jiné hazardní hry, konzumace alkoholických nápojů, narkotik, držení zbraní. Internovaným bylo povoleno odesílat a přijímat jeden dopis měsíčně. Veškerá korespondence mohla být odesílána pouze přes kancelář tábora, kde byla následně prověřována 18. Internovaným bylo povoleno mít 100 rublů na měsíc. Dále měli možnost dostávat z vlasti nebo neutrálních zemí bez omezení finanční prostředky. V případě narušení pravidel bylo užíváno následujících trestů: odeslání na měsíc do trestního baráku nebo odeslání do strážnice na 20 dní, omezení odesílat korespondenci až na období 2 měsíců. V případě trestné činnosti byl dotyčný souzen dle zákonů SSSR. Pokud příkazy administrace tábora nebyly plněny nebo došlo k porušení řádu, bylo to považováno za vojenský zločin, který byl v kompetenci vojenského tribunálu.

Suzdalský klášter - místo internace čs. legionářů - foto: Jakub Dospiva (2006)
Suzdalský klášter - jedno z míst internace čs. legionářů.
foto: Jakub Dospiva (2006)

Dne 08.07. následoval odjezd třetí skupiny do Francie. Legion opustil s cílem dalších jednání i podplukovník Svoboda, kterého ve velitelské funkci zastoupil štábní kapitán Zikmunda. V speciálním hlášení z 19.09. se hovoří o nespokojenosti drtivé většiny internovaných se stávající situací. Ta část, která naléhala na urychlení odjezdu za hranice, se dle slov komisaře tábora Judina "aktivizovala a pokoušela se organizovat různé typy demonstrací a provokací tak, aby se to doneslo do Moskvy". Počátkem října Svoboda odeslal z Istanbulu sovětské vládě nabídku na založení rozvědné skupiny. Výsledkem následujícího jednání mezi československou a sovětskou rozvědkou o spolupráci bylo i 12.10. vydané Soprunenkem nařízení vedoucímu tábora Korotkovovi, aby odeslal na příkaz Berii do Moskvy 13 internovaných důstojníků. Beseda s těmito důstojníky byla zaznamenána v hlášení Berii Stalinovi. Z pochopitelných důvodů je zřejmé, že pravý účel odjezdu důstojníků do Moskvy nebyl ostatním legionářům znám, což vnášelo do jejich řad nejistotu a obavy. Ačkoliv z Moskvy dorazily dopisy, které potvrzovaly, že odebraní legionáři jsou v pořádku, obavy neutichaly. Stejně jako dříve přetrvávaly neshody mezi příznivci a odpůrci výjezdu ze SSSR. Ačkoliv administrace tábora charakterizovala situaci v táboře jako uspokojivou, plánovala přijmout kroky ke snížení napětí. Patřila k nim snaha jmenovat vedení skupiny z "loajálnějších a čestnějších příslušníků"; odebrat z tábora podporučíka Bedřicha (po odjezdu Zikmundy do Moskvy převzal velení nad legionem), který byl chápán jako "původce negativních nálad s cílem aktivního tlaku na vedení tábora řešit otázku jejich pobytu v SSSR"; organizovat příjezd do tábora soudruha Orlova k uvolnění napětí; urychlit do tábora odeslání čs. profesora ke čtení přednášek; zajistit zaslání dopisů od skupiny "13". Požadavek byl zaslán UPVI v prosinci. Podporučík Bedřich se rozhodl u Sovětů vyjasnit další osud legionu. Proto adresoval 16.12. Orlovovi dopis na NKID. V něm mj. podává stížnost na komisaře tábora Junina - "představitele sovětské propagandy a kulturní výchovy", který svým chováním "zhoršuje vztahy legionářů k SSSR". Konflikt Junina se štábem legionu se nejspíše dále vyostřoval, o čemž svědčí hlášení z 19.12. kde se zdůrazňuje "drzý, vytrvalý a náročný tón štábu a jeho důstojníků".

Národnostní složení Čs. legionu k 25.12.1940
Češi Slováci Židé celkem
502 75 34 * 615 *
Poznámka: * z nich 4 na útěku.

1941

V souvislosti s žalobou podporučíka Bedřicha byl do tábora v lednu odeslán spolupracovník UPVI Sejfullin, aby na místě zjistil skutečný stav. Ve své písemné zprávě potvrdil existenci nespokojenosti v táboře a to nejen ze strany štábu legionářů, ale i ze strany části internovaných k činnosti samotného štábu. Skupina radikálně naladěných důstojníků kritizovala štáb za nečinnost a slabý tlak na sovětské orgány ve věci odjezdu za hranice. V táboře byly organizovány schůzky, směřované proti štábu, dále sepsaná petice požadující okamžitý odjezd ze SSSR. Nespokojená byla i prosovětsky orientovaná skupina, která se cítila být štábem utiskována. Představitel UPVI Sejfullin nakonec došel k závěru, že "velení skupiny nemá proti Judinovi žádné opodstatněné důkazy", nicméně poukazoval na oddělené "případy hrubé a neobratně vedené naší politiky vůči internovaným", včetně všemožných a všude přítomných úlev pro "hvězdáře", zákaz "v hrubé podobě" slavit Vánoce, ničím nepodložené zadržování knih nakoupených do knihovny tábora apod.

Mezitím československá vláda dosáhla souhlasu k odeslání ze SSSR zbývajících legionářů. V táboře měla zůstat pouze skupina 90 lidí jako základ pro formování čs. jednotek na východě, ačkoliv v této záležitosti stále ještě nepadlo definitivní rozhodnutí. Dne 15.02. lidový komisař státní bezpečnosti Merkulov povolil odjezd ze Suzdalského tábora dalších internovaných Čechoslováků. Do 21.05. tak SSSR opustilo v osmi skupinách ještě 476 legionářů.

Národnostní složení Čs. legionu k 15.04.1941
Češi Slováci Židé celkem
128 28 1 157

Dne 10.05. Soprunenko odeslal Berijovi písemné hlášení "O politicko-morálním stavu internovaných Čechů", kde bylo uvedeno, že z 803 internovaných bývalého československého legionu bylo 639 osob odesláno za hranice, 3 osvobozeni na žádost IKKI 19, 161 zůstalo v táboře (včetně 2 na útěku). Dle hlášení bylo v táboře 15-20 lidí, kteří kategoricky odmítali vyjet ze SSSR. Těmto legionářům Merkulov dovolil odjet pracovat do různých částí Ruska. "Ty nadějnější z industriálních pracovníků" bylo rozhodnuto odeslat do Stalingradské oblasti ke skupině politických emigrantů – členů KSČ, ostatní do Donbasu nebo Kazachstánu. Zbývajících 9 osob, na které existovaly kompromitující materiály, měly být ponecháni v táboře a jejich spisové materiály zaslány UPVI ke zvláštnímu zasedání při NKVD SSSR. Jejich další osud zůstal nejasný.

Větší část (90 osob) z těch, která zůstala v Suzdalském táboře, měla zájem, stejně jako dříve odjet za hranice. Jejich seznam odeslal Korotkov Soprunenkovi dne 02.06. Zbývající, kteří se rozhodli pro působení v SSSR, měli být odesláni do různých oblastí: 4 do Stalingradské oblasti, 4 na Ukrajinu, 21 do Donbasu, 19 do Kazachstánu. Nakonec tábor fakticky opustili pouze 4 osoby do Stalingradu a 13 do Karagandy. Odjezd zbývajících byl odvolán v souvislosti se zahájením války.

Napadení SSSR Německem vyvolalo, dle reportu Korotkova Soprunenkovi z 23. června, u většiny legionářů vlnu rozhořčení. Ze 124 nacházejících se v táboře legionářů, 85 z nich podalo kolektivní žádost "účastnit se společně s Rudou armádou likvidace německého fašismu". Většina žadatelů náležela k mužstvu nebo poddůstojníkům. Žádost končila slovy: "Chceme se bít společně s bojovníky RKKA 20 pod Rudým praporem mezinárodního proletariátu za věc Lenina – Stalina, za náš nový šťastnější život, za světovou pracující třídu, vedenou Komunistickou Internacionálou a rodným Stalinem". Dle reportu Korotkova na UPVI z 30.06., morální stav internovaných je celkově zdravý, avšak vztahy mezi "hvězdáři" a většinou legionářů jsou napjaté. "Hvězdáři" jsou připraveni bojovat kdekoliv jakmile obdrží příkaz. Zatímco většina pod velením podporučíka Bedřicha prohlásila, že s Němci bojovat půjdou "avšak organizovaně na příkaz nikoliv sovětské vlády, ale vlastního velení, které se nachází v Moskvě a pracuje dle pokynů doktora Beneše". Dne 04.07. Soprunenko odeslal Korotkovovi pokyn ve kterém sděloval, že "otázka s odesláním internovaných v brzkém období řešena nebude" a požadoval "navést pořádek mezi dezorganizátory disciplíny a nespokojenci". Hned poté Korotkov obdržel další pokyn "bojovou náladu a přání vést s fašisty boj, je u internovaných třeba všemožně podporovat a prohlubovat".

Početní stav legionářů se opět snížil, když si 10.07. vedení rozvědky generálního štábu Rudé armády na základě souhlasu Berii odebralo z tábora 17 lidí pro operativní činnost. Brzy přišel podobný požadavek na další 4 osoby. Koncem července v seznamu internovaných Čechů nacházejících se v Suzdalském táboře figurovalo 91 jmen.

V souvislosti s formováním polské armády na území SSSR započaly přesuny internovaných a deportovaných polských občanů a jejich soustředění v několika táborech, ke kterým patřil i Suzdalský. Jakmile do tábora začali přibývat první Poláci (celkem jich do Suzdalu bylo odesláno 2 000), přišlo nařízení rozmístit československé internované vně zóny tábora ve slušných podmínkách a zamezit jim komunikaci s nově příchozími.

Česko-sovětská politická jednání o formování čs. jednotky v SSSR v srpnu 1941 předpokládala organizaci jednotky na základech "suzdalské skupiny". V polovině října bylo povoleno Svobodovi navštívit tábor s cílem uklidnit internované a informovat je o vývoji situace. Následně byla československá skupina znovu přesunuta, a to zpět do Oranského tábora, kam dorazila 21.10. a byla rozmístěna v jedné z budov obehnané drátěnými zátarasy s odděleným východem do vesnice. Skupině nadále velel podporučík Bedřich, skrze kterého administrace tábora uskutečňovala veškeré aktivity. Snažila se rovněž o politickou práci, avšak stejně jako dříve, byly tyto snahy ze strany velení skupiny v zárodku likvidovány.

Koncem prosince legionáři obdrželi vzkaz od československé mise s tím, že již brzy budou odesláni na jiné místo, kde započne organizace čs. armády. "Od 20.12. se proto Češi začali připravovat k odjezdu. Nálada je uspokojivá" – sdělovalo se v reportu tábora ze dne 06.01.1942.

1942

5. února se nakonec 88 zbývajících příslušníků Čs. legionu přesunulo z Oranek do města Buzuluk Čkalovské oblasti, který byl určen jako shromáždiště formující se československé vojenské jednotky. Tímto datem končí historie Sověty internovaného v září 1939 Československého legionu a začíná historie 1. československého samostatného polního praporu v SSSR.


Poznámky:
  1. Tento článek vychází zejména z materiálu Mariny V. V. - Čechoslovackij legion v SSSR (1939-1941).
  2. Československé velvyslanectví v Moskvě bylo zrušeno v prosinci 1939, kdy se úřadu ujal velvyslanec Slovenska.
  3. NKID SSSR - Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR (Narodynj komissariat inostrannych del).
  4. Otázka národnostních jednotek zformovaných na straně anglo-francouzské koalice proti Německu byla řešena na zasedání Výkonného výboru Kominterny (IKKI) dne 15.09.1939, kterého se aktivně zúčastnil i Klement Gotwald. IKKI se jednoznačně negativně vyjádřil proti dobrovolnému vstupu komunistů a revolučních elementů do těchto národnostních legionů, včetně českého legionu, jenž byl považován za nástroj v rukou anglického imperialismu. V případě, že francouzská a britská vláda zákonnými metodami dosáhnou náboru nových příslušníků do národnostních jednotek, je úkolem komunistů a politických emigrantů v průběhu války přeměnit legiony v nástroj národnostního a sociálního osvobozovacího boje proti německému, anglickému a francouzskému imperialismu.
  5. Voenkomat - Vojenský komisariát (Voennyj komissariat).
  6. NKVD USSR - Lidový komisariát vnitřních věcí Ukrajinské SSR (Narodynj komissariat vnutrennych del).
  7. Narkom - Lidový komisariát (Narodnyj komissarit).
  8. CK VKP(b) - Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany /bolševiků/ (Centralnyj komitet Vsesojuznoj kommunističeskoj partii /bolševikov/).
  9. SNK SSSR - Výbor lidových komisařů SSSR (Sovjet narodnyx komisarov).
  10. GUPVI - Hlavní správa ve věcech válečných zajatců a internovaných NKVD SSSR (Glavnoe upravlenie po delam voennoplennych i internirovannych).
  11. NKVD SSSR - Lidový komisariát vnitřních věcí SSSR (Narodynj komissariat vnutrennych del).
  12. Tato skupina v počtu 150 osob, včetně 15 žen a 6 dětí se připojila k hlavní skupině při přesunu do oranského tábora, a to v železničním uzlu Šepetovka.
  13. UPVI NKVD SSSR - Správa ve věcech válečných zajatců a internovaných NKVD SSSR (Upravlenie po delam voennoplennych i internirovannych).
  14. Oranský tábor se nacházel 365 km východně od Moskvy.
  15. GUGB NKVD SSSR - Hlavní správa státní bezpečnosti NKVD SSSR (Glavnoe upravlenie gosudarstvennoj bezopasnosti).
  16. Dne 09.06. Černyšev hlásil připravenost táborů včetně Oranského k příjmu zajatců a internovaných, každý v počtu 5 000 míst.
  17. Suzdalský tábor se nacházel 200 km severovýchodně od Moskvy.
  18. Korespondenci prověřoval politický kontrolor operativního oddělení tábora v průběhu 5 dní. V korespondenci bylo zakázáno psát poznatky o množství internovaných, ochraně tábora, režimu zaopatření a také další "informace, které by mohly poškodit SSSR". Porušení těchto pravidel znamenalo zákaz odesílání korespondence na 2 měsíce. V případě opakovaných porušení byl legionář odeslán do trestního baráku. Pracovníci tábora nesli odpovědnost za každý dopis. Pokud byl ztracen či ukraden, byl takový případ vyšetřován u soudu.
  19. IKKI - Výkonný výbor Kominterny (Ispolnitelnyj komitet Kominterny).
  20. RKKA - Dělnicko-rolnická Rudá armáda (Roboche-krestjanska Krasnaja Armija).

Prameny a literatura:
  • Marina V. V. - Čechoslovackij legion v SSSR (1939-1941). Autorka je doktorem historických věd, vedoucím akademickým pracovníkem Institutu slovanovědy a balkanistiky Ruské Akademie Věd.
  • Richter K. - Válka začala v Polsku, Epocha, Praha 2004. Publikace o německo-sovětské agresi vůči Polsku. Součástí knihy je i líčení osudu Československého legionu v Polsku.
  • Kulka Erich - Židé v československé Svobodově armádě, Naše Vojsko, Praha 1990 (1. vydání). O formování, poměrech a osudu Čs. legionu.
  • Mež. fond Demokratia - Katyň. Plenniki neobjavlennoj vojny, Moskva 1999. Sbírka dokumentů na téma zajetí a likvidace v SSSR polských důstojníků.
  • Dokumenty ze sovětských archivů, uveřejněných v publikacích: 1) Mež. fond Demokratia - GULAG: Glavnoe upravlenie lagerej. 1918-1960, Moskva 2002. Sbírka časově i tematicky uspořádaných dokumentů, které představují vznik a rozvoj represivního systému GULAG. 2) Otkrytoe obšestvo (Fond Sorosa) - Voennoplennye v SSSR 1939-1956, Logos, Moskva 2000. Publikace archivních dokumentů a materiálů, týkajících se pobytu zajatců zahraničních armád na území SSSR v letech 1939-1956. Některé přeložené dokumenty jsou publikovány v rámci tohoto webu, konkrétně zde.
  • Sost. Lebeděva N. a dalších - Katyň, Mart 1940 - sentjabr 2000, Rasstrel, Sudby živych, Echo Katyň, Ves Mir, Moskva 2001. Archivní dokumenty z fondů Stalina, Politbira CK VKP(b), NKVD, NKID o přípravě, provedení a následcích likvidace 22 tis. polských důstojníků.
  • Válečné střípky - Poslední svobodné dny Československého legionu v Polsku. Svědectví přímého účastníka majora gšt. M. F. Kašpara. Odkaz na stránky zde.
  • Legion Czechosłowacki. Článek v polštině, věnovaný Čs. legionu v Polsku zde.

Czechpatriots.com | Československé vojenské jednotky v SSSR (1942-1945) | © 2005-2017 Michal Gelbič